Kázání 2020-01-19 - Pavel Kuchynka
21. Ledna 2020
1K 1, 1-9
Vděčnost za společenství otevírá dveře milosti
(19.1. 2020, ECM Plzeň 1, Bolevecká náves)
Asi každý z nás už se zklamal v nějakém člověku nebo v nějakém společenství, do kterého vkládal svá očekávání. Právě jsme vyslechli slova apoštola Pavla, která adresoval křesťanskému společenství v Korintu. Věřím, že v těchto slovech vděčnosti se skrývá lék pro všechny zklamané církví nebo konkrétními křesťany. Pavel nám ukazuje, že tím, co otevírá dveře Boží milosti – i uprostřed všech nepříjemností, konfliktů a rozdělení – je vděčnost.
-----
Korintské společenství bylo velmi různorodé, co se jeho členů týkalo: vedle zámožných lidí zde byli propuštění otroci a dělníci z přístavu. Bylo jedním z nejspontánnějším, nejživějším a nejdynamičtějším, ze všech společenství, o kterých se dozvídáme z NZ. Možná právě proto, to však bylo i společenství nejproblémovější. Tento list apoštola Pavla je vlastně seznamem mnoha problémů a průšvihů, které bylo třeba řešit. Nedokázali se shodnout ohledně pravidel manželského a rodinného života, ohledně uspořádání bohoslužeb, ohledně postavení a role žen ve shromáždění, ohledně nadpřirozených projevů Ducha svatého a ohledně teologie vzkříšení. Vzájemně se soudili před světskými soudy, takže některé z jejich konfliktů byly opravdu hluboké. Byli rozděleni také do určitých skupin, podle toho, ke kterému z kazatelů se kdo hlásil jako ke své autoritě. (!) Tak tohle všechno byla církev Boží v Korintu, za kterou Pavel tolik děkoval!
Na každého, kdo patřil k tomuto společenství, totiž hleděl jako na člověka, který jen a jen díky Ježíšově oběti patří zcela zvláštním způsobem Bohu. Všem v listu přeje milost a pokoj od Boha, který je naším Otcem a také od Pána Ježíše, který je Spasitelem a Pánem všech, kteří ho vzývají. (?) Co toto přání znamená? Co jim to vlastně přál? Bylo to přání nezasloužené Boží přízně a odpuštění; ale také přání zdaru, prosperity, hojnosti a dobra (plnosti spásy). Bylo to však také přání změny jejich vnímání, myšlení i chování – tedy daru, který z bezútěšného a nesmyslného života naplněného ubíjející dřinou dělá život plný radosti, smyslu a činů, které povznáší příjemce i dárce. Přání milosti a pokoje bylo také přáním proměny všech důležitých vztahů člověka: vztahu s Bohem, vztahu s druhými i vztahu k sobě samému. Ve vztazích křesťana je tím určujícím vnitřní pokoj. Jeho ztráta, nebo narušení je pro křesťana vždy výzvou k potřebné nápravě; k novým rozhodnutím víry a poslušnosti vůči Bohu a jeho vůli.
(!) Pavlovo přání milosti a pokoje od Boha Otce a od Pána Ježíše bylo projevem jeho osobního vztahu ke společenství v Korintu i ke každému, kdo k tomuto společenství patřil. Pavel nedovolil nikomu a ničemu tento jeho vztah ničit. Nedovolil to, protože nepřestával vidět, čím toto společenství i ti, kdo byli jeho součástí, byli v Kristu. Byli Kristovi povolaní. Pavel to nepřestával vidět, protože za to – a za každého z nich – nepřestával děkovat Bohu.
Uznávám, že velmi silnou motivací pro něj jistě bylo i vědomí, že ke Kristu je přivedl právě on – že byl jejich duchovním otcem. To byl určitě velmi silný a nesmazatelný rozměr jeho vztahu ke Korintským. Na druhou stranu se tím pro něj jejich mnohé projevy stávaly o to víc zraňující. Víme, že jeden ze svých listů do Korintu psal v slzách. Pavlovi však ani to nejbolestnější ve vztahu ke Korintským nezabránilo, aby za ně děkoval. Nic z toho, co Pavla ve vztahu k nim tolik bolelo, nemohlo změnit skutečnost, že jsou lidmi, kterým byla dána Boží milost v Kristu. Milost slyšet věrohodné a mocné svědectví o záchraně díky oběti a vzkříšení Božího Syna. Milost poznat pravdu o Ježíši a vírou Ježíše přijmout jako svého Spasitele a Pána. Pavel mohl vnímat i to, že jim Bůh ze své milosti stále znovu posílal své životadárné slovo a odkrýval jim hlubší poznání pravdy. V postoji vděčnosti za společenství v Korintu Pavlovi však nepřekážel ani fakt, že mnohé z těch životadárných slov a mnohé z toho poznání pyšně a sobecky zneužili; a tím i znehodnotili; stejně jako mnohé další nadpřirozené projevy Ducha svatého – charismata. Především ty, které jim umožňovaly snadné sebezviditelnění (jazyky).
Nepochybně v tom vnímal jejich velikou nezralost; ale přesto na prvním místě děkoval. Navzdory té jejich nezralosti, viděl v jejich duchovním obdarování důkaz, že skutečně uvěřili v Ježíše. A právě tento postoj vděčnosti Pavla přiměl, aby jim v dopise znovu ukázal na velikou Boží milost a nekončící věrnost. Ale vděčnost ho také přiměla, aby jim ukázal ještě mnohem vzácnější cestu, bez níž by byly všechny jejich duchovní dary, bez užitku. Ukázal jim cestu nesobecké lásky a vyzval je, aby se jí nikdy nepouštěli. A i když v jeho listech Korintským čteme i velmi přísná slova, celé je to jedno velké volání k lásce.
Je to volání, aby se přidrželi Ježíše. Pána, který jediný může člověku být oporou před pádem do prázdnoty sobectví a lidské pýchy. Teprve následování Pána je totiž cestou, na které člověk poznává skutečný význam darů, které z milosti přijal – tedy, že duchovní dary Pán dává ke společnému prospěchu a ke společné službě. Cestou následování Ježíše tedy není možné jít bez společenství s ostatními následovníky. Ale protože Pavel věděl, jak snadno to v našich vzájemných vztazích kvůli naší pýše a sobectví zaskřípe, připojil také ujištění o Boží věrnosti. (!) Věrný je Bůh! A je věrný, i když já nebo kdokoli jiný věrný nejsme. To je velmi povzbudivé ujištění i tváří v tvář realitě posledního soudu. Naše životy nestojí na vodě naší vlastní dokonalosti a našich zásluh. Pevninou je nám věrnost samého Boha. Pavel věděl, že až nastane poslední soud jedině člověk, který je v Kristu, uvítá Pánův příchod beze strachu. Bude totiž oděný ne do vlastních zásluh (a to ani do těch charismatických!), ale jen do zásluh Kristových. Takže ho nikdo nebude schopen obvinit.
I vztahy v církvi jsou čas od času spojeny s jistými konflikty a lezením si na nervy. Pokud ale nepřestaneme být za Boží církev vděční – obzvlášť za konkrétní společenství, do kterého nás Pán postavil (farnost); za bratry, které nám Pán daroval – jsme připraveni zakusit Boží milost tak, jak bychom ji nikdy nezakusili. Vždyť právě ty nepříjemné situace můžou jedinečným způsobem přispět k proměně, kterou bychom jinak minuli. (!) Vždycky je ale možné zvolit snazší cestu! Vždycky je možné přestat se těmi, kdo jsou nám z nějakého důvodu nepříjemní, zabývat. Je tady však i mnohem vzácnější cesta. Cesta, která vždy bude méně pohodlná.
Křesťanský přístup k člověku v podstatě vždycky začíná slovy: „Záleží mi na tobě. Spočívá v tobě vzácné a cenné bohatství, jež velmi stojí za rozvíjení – a byla by věčná škoda ho zničit.“ Přístup: „Až začneš dělat tohle a přestaneš dělat tohle, pak teprve mi na tobě možná začne záležet.“, však nemá s křesťanstvím nic společného.
Pavel viděl u korintských vzácná obdarování, která mohli rozvíjet. Píše jim jako ten, kdo v jejich životě vidí vzácný poklad, i když ho zatím vidí v zaprášené místnosti plné pavučin. Samotný poklad pochopitelně stojí za větší pozornost než pavučiny. A proto Pavel v první řadě za korintské děkuje. A my můžeme za sebe navzájem také v první řadě děkovat. Můžeme ke druhým i k sobě samým přistupovat jako k lidem obdarovaným vzácnými Božími dary – jako k lidem, kteří patří Bohu.
-----
Možná všichni potřebujeme ve svých modlitbách mnohem víc otevřít dveře uzdravující a proměňující milosti. Zvolme si vzácnější cestu: Děkujme za Boží církev a za bratry. Možná se budeme divit, co se téměř nezmění; a naopak, co se začne měnit velmi rychle a radikálně. Modleme se za své společenství v duchu Pavlových slov: „Děkuji ti Otče za bratry a sestry a za dílo tvé milosti v jejich i v mém životě.“ Amen
Slovo na cestu: Dt 7,9
Požehnání: 2K 13, 13
Telefon | +420 774 354 374
Email | lochotin@umc.cz
Ukázat na mapách | Přejít na Facebook
Adresa: Bolevecká náves 2016 / 2 | 323 00 Plzeň
Bankovní spojení: Fio banka a.s., 2800133169/2010