EN | CZ

Kázání 2025-04-27 - Vít Pavelek

28. Dubna 2025

Nedělní kázání Plzeň-1, 27. 4. 2025 Sk 5, 27-32; Ž 150; Zj 1, 4-8; J 20, 19-31

Vzkříšení víry (J 20, 19-32)

Po velikonoční neděli, kdy křesťané ve světě slavili vzkříšení Ježíše, je na řadě vzkříšení, o kterém se až tak moc nemluví. Začátek vyprávění dnešní perikopy se týká již minulé neděle. Učedníci byli někde spolu. Zamkli se, protože se báli. Mohli by být zatčeni nepřátelsky naladěnými židovskými autoritami a popraveni stejně jako Ježíš. Přede dvěma dny zažili otřes svých nadějí. Spolu s posledním vydechnutím Ježíše na kříži, skonalo jejich doufání a umřela jejich víra v mesiáše, tak jak jej doposud znali. Jeden z nich Ježíše zradil a prodal. Jeden jej veřejně zapřel a všichni se od něj rozutekli, když šlo do tuhého.

Učedníci představují církev, která je ohrožená, která má zřejmě oprávněný strach. Opravdu, církve i jednotlivé sbory bývaly a leckde stále jsou v trvalém ohrožení. Nezapomínejme v modlitbách na ty, kteří jsou na mnoha místech země pronásledovaní pro svoji víru.

Jsou však bratři a sestry, možná celé sbory, které si mentalitu ohrožených pěstují a hýčkají. Snad ve snaze o čistý křesťanský život, snad z obav o domnělou svatost církve, která žije uprostřed hříšného světa, vidí vše kolem jako ohrožení onoho „křesťanského života“, nebo „svatosti církve“. Strach z ohrožení pak často vede k podezřívavosti, k předsudečnému odmítání či dokonce k nepřátelství k čemukoliv novému. V církvích jsme na to experti. Někdo si možná vzpomene, že ještě před pár desítkami let, byla účast na plese považovaná za hřích a tanec jako takový, za ďábelskou léčku. Úsměvná hloupost? Myslíte? Tenkrát to jako hloupost nebrali. Pro ně to bylo zesvětštění věřících. Dnes máme jiná témata. Mohou nám připadat velmi vážná a kompromis s nimi bychom považovali pomalu za apostazi, tj. odpadnutí od víry. Jaká panuje atmosféra, jaká emoce v takovém společenství? Radost to pravděpodobně není. Stále jsme v pokušení, střežit „pravost víry“, čistotu praktického života druhých (zejména). Společenství se pomalu a nenápadně proměňuje do nesvobody strachu, trvalou obavu o to, co si kdo o mně ve sboru pomyslí. Tušíme, že by nás ostatní mohli soudit a odsoudit. Tuto obavu pak promítáme i na Boha.

Pokud ve společenství neexistuje alespoň jeden kritický hlas pochybující o takové „praxi víry“, dostává se dovnitř společenství i jednotlivců mentalita ghetta, v krajním případě sekty, bránící se jakémukoliv kulturnímu vlivu. Takový způsob víry se zdá být mrtvý, nebo lépe řečeno umrtvující.

Do atmosféry strachu, kvůli kterému učedníci zamkli dveře, přichází naprosto nečekaně vzkříšený Ježíš. Sám se jim dává poznat. Učedníci slyší známý hlas: „Pokoj vám.“ Ukazuje jim rány na rukou, které mu zůstaly po hřebech a ránu na boku od kopí, kterým jej probodl voják pod křížem. Je to skutečný Vzkříšený Ježíš, který byl předtím Ukřižovaný. Ježíš překonal jak vnější překážku – zamčené dveře, tak i vnitřní překážku učedníků – jejich strach. Učedníci se zaradují. To je ten moment, bod obnovy. Ježíš vzkřísil naději učedníků. Nebyla to resuscitace staré víry, ale vzkříšení zárodku víry do nové reality. Nepoznávají Ježíše „pouze“ jako toho, kdo je vyučoval a posílal učit, který uzdravoval nemocné, nepohoršoval se nad hříšníky, ale s láskou je přijímal. Nepoznávají „pouze“ Ježíše, o kterém si mysleli, že obnoví království Izraelské. Nyní v něm rozpoznávají samotného Pána. Jan píše, že se učedníci zaradovali, že uviděli Pána. Nám v pochopení toho slova trochu překáží náš pojem pána, jako toho, kdo má vyšší postavení, majetek a moc. V evangeliu je to výpověď důležité stránky víry – oni viděli nebo poznali Pána, Kyria, Adónaje* (promiňte počeštěné skloňování).

Učedníci hleděli tváří v tvář Ježíši a viděli Pána. Ještě to však nevyslovili, nevyznali slovem. Z mrtvých povstala k životu naděje do nové reality.

K vyznání došel o týden později až Tomáš. On to chudák schytal za všechny, protože se svými pochybnostmi netajil. On jediný byl natolik upřímný, že své pochybnosti vyjádřil nahlas. Proč má být Tomáš jako jediný nazýván nevěřící? Vždyť i ostatní učedníci museli nejprve uvidět Ježíšovy rány. Víru však nevyznali. Tomáš v oněch stopách po hřebech na Ježíšových rukou a po kopí na jeho boku uviděl Boha, který se neštítil přijít za člověkem do jeho hříšného, bídného, nebezpečného světa. Tomáš uviděl v Ježíšových bolestných otevřených ranách Lásku s velkým L. Žádný lidský posměch, odmítání ani otevřená nenávist nepřiměla Boží lásku, aby se pohoršila, urazila nebo rozhněvala. Tato Láska se neurazila ani nepohoršila nad Tomášovými pochybnostmi, ale pochybnostem navzdory v něm probudila k životu novou víru, která doslova vstala z mrtvých. Byla to opravdová víra zrozená z pochybností.

Tam kde je sebejistá obrněná víra, která se cítí být neochvějná, taková přestává být vírou živou a nezvratně umírá. Bývá totiž souhrnem životních zkušeností, možná nedůsledně reflektovaných, kodexem oschlých biblických lekcí, okoralých teologických pouček z minulosti a ztvrdlého srdce.

Tam kde se víra houpe na vlnách pochybností a kritických dotazů, tam má největší předpoklady k životu. Taková má totiž odvahu se vydat do nejistoty.

Položte si čas od času každý sám sobě otázku: „Je způsob, jak věřím správný? Čemu doopravdy věřím? Vede k životu? Není víra, která je soustředěná na hledání duchovních zážitků pouhé spiritualizované sobectví? Není důraz na čistý život církve a jejich členů potlačovaná nejistota, zda já sám jsem Bohem milovaný?“ Podobných otázek se najde mnoho. S odpovědí nespěchejte, je totiž velmi pravděpodobné, že vás třeba po týdnu, podobně jako Tomáše navštíví vzkříšený Ježíš a ve svých ranách vám ukáže, co je to Boží soucit s vámi, s tebou a s lidmi, mezi kterými žiješ.

Tomáš poznal Ježíše jako svého Pána a svého Boha právě v jeho bolestných ranách. Čítal jsem o misionářích, kteří byli dotčeni soucitem s lidmi, kteří byli na okraji společnosti. Ti lidé byli pohrdaní, vysmívaní, bez vážnosti, úcty a důstojnosti. Misionáři vydávali svědectví, že v utrpení a bídě oněch lidí nalezli vzkříšeného Ježíše. (srov. Mt 25,35-40) Je to Boží soucit, který se nechává zranit, který je s lidmi v jejich životech, když jsou těžké.

Ježíš neschovává svá zranění. Ani je neukazuje jako výčitku. Když učedníky posílá do služby (v. 21), resp. když, posílá nás, posílá nás, abychom lidem nesli slitování, podávali ruku ku pomoci, nabízeli Boží náruč všem. Dost možná se při tom stane, že i učedníci přijdou ke zranění. Když nás Ježíš posílá a ukazuje nám probodenýma rukama kam máme jít, říká nám, abychom před těmi zraněními neuhýbali.

Otec poslal Ježíše. On se z lásky, která ho poslala, nechal těžce zranit lidským odsouzením. Stejně tak posílá Ježíš učedníky. Dává jim svého Ducha, doslova jej na učedníky dechne. Posílá je, aby nesli odpuštění, stejně tak, jak odpouští nebeský Otec, aby zadržovali odsouzení, jak odsouzení zadržuje Bůh.

Víra, kterou v učednících Ježíš přivedl k novému životu, je vede k odvaze. Odvaze k soucitu, odvaze k lásce, odvaze k otevřenosti, odvaze k přijímání jiných a jejich jinakosti.

Když tedy s někým mluvíte a řeč se dostane se na vaši víru, mluvte o naději, o lásce, o přijetí Bohem, o životní situaci, v níž vás Vzkříšený nalezl. Mluvte o tom, že Bůh se na vaše posluchače nehněvá, že se na ně nechystá s rákoskou, ale s otevřenou náručí Milujícího Otce. Třeba se stane, že v nich povstane naděje a zrodí se důvěra Bohu. To ostatní nechejme na něm, na Vzkříšeném, který jim v Duchu svatém ukáže svoje rány na rukách a na boku.

Na závěr modlitba: Kriste, prosím, aby v nás umírala víra, která se dívá za sebe. Vzbuzuj nás prosím víru, která se s odvahou kouká před sebe. Umrtvuj v nás myšlenky, které prahnou po jistotách pro časnost, a vzbuzuj v nás odvahu jít do nejistot. Nech v nás uhynout vše, co se bojí o domnělou správnost a čistotu života, a dej, ať se v nás každodenně křísí odvaha milovat, podepírat, povzbuzovat všechny ty, kteří odvahu k životu ztrácejí nebo úplně ztratili.Amen.

* Adónaj = můj Pán, je zástupný titul pro boží jméno JHVH

SNC: J 20,19 … když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“

Požehnání:

Vidoucí Bože, požehnej nám, aby tě naše oči poznaly.

Slyšící Bože, požehnej nám, aby naše uši slyšely tvůj hlas.

Provázející Bože, požehnej nám, abychom zůstali na Kristových cestách.

Milující Bože, požehnej nám, aby mnozí lidé cítili tvoji lásku.

Blízký Bože, požehnej nám a daruj nám pokoj a radost.

Požehnej vám dobrý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý.

Amen.