EN | CZ

Kázání 2025-12-07 - Vítek Pavelek - Advent víry

07. Prosince 2025

Advent víry (Ga 3,19-29)

Druhá adventní neděle si říká o adventní kázání. Text z listu Galatským z naší série kázání, který na dnešek připadá, výborně zapadá do adventního období, takže obstojí, alespoň doufám, jako adventní kázání.

Druhá neděle s sebou tradičně nese symboliku víry, lásky, míru. Tradice v těchto významech často kolísá. Myslím si však, že je to kolísání kolem těžiště, které lze vystihnout slovem důvěra.

Křesťané v Galácii ještě neměli zpracovanou věrouku. Nevěděli, čemu a jak mají věřit. S radostí přijali víru v Ježíše Krista, ale potom přispěchali křesťanští judaisté, kteří jim naložili „kufry“ náboženských povinností. To je znejistilo a zneklidnilo. V jejich sborech byly ve vzduchu otázky, jak je to tedy doopravdy? Je víra v Ježíše dostatečná, nebo se k tomu musí přidat ještě něco dalšího? Pavel dvě z otázek nastoluje v našem textu: „Co tedy se Zákonem?“ a „Je Zákon proti Božím příslibům?“

Sami židé si s těmi otázkami nevěděli rady. Oni měli abrahámovská zaslíbení, oni znali prorocká slova o slíbeném spasiteli, ale neměli jasnou představu o tom, jaký je to spasitel, čeho se spasení/záchrana týká. Pokud nějakou představu o spasiteli měli, byla to představa krále, který je zbaví okupační moci. Byla tato představa shodná s tím, co měl v úmyslu nebeský Otec? Když jsme v adventním období, mohla by otázka znít: „Co nám bylo v Písmech zaslíbeno, co má přijít?“

Apoštol Pavel formuluje řečnickou otázku, kterou měli galatští ve svých myslích. Co tedy se Zákonem? Jaký je jeho význam? Na to hned odpovídá, aby bylo zřejmé provinění (doslovněji kvůli přestupkům). Pro ilustraci připomenu události, které následovali potom, když Mojžíš snesl z hory Sínaj desky zákona. Mojžíš se tahal s těmi těžkými kamennými deskami a z tábora slyšel, že tam mají mejdan. Viděl, že tancují kolem pozlacené sochy býčka. Hned na začátku boží lid porušil smlouvu s Hospodinem, která sotva začala platit. Jestli v tom vidíte paralelu s Evou a Adamem v zahradě Eden, tak ji vidíte správně. Zákon již na začátku platnosti přinesl společenství Božího lidu obvinění, trest a smrt (3000 mrtvých mužů) (Ex 32,21-28).

Zákon zahrnul všechny do viny. V té vině není rozdílu mezi židem nebo pohanem, ani mezi svobodným nebo otrokem, ani mezi mužem nebo ženou, dospělým nebo dítětem, zdravým nebo nemocným, heterosexuálem nebo homosexuálem, bohatým nebo chudým, zbožným nebo bezbožným. Ve vině hříchu jsou na tom díky zákonu všichni stejně. Rozsudek zní: Jste vinni. Všichni jsou vinni a tedy po právu zajatci uzavření v pomyslném vězení.

Pavel pro zákon dále používá podobenství o vychovateli/dozorci; kraličtí používají slovo pěstoun. Je to personifikace – přenesení vlastností živé bytosti na neživé věci nebo na pojmy. Abychom tomu porozuměli lépe, u tohoto pojmu se zastavím. V řečtině se používá slovo παιδαγωγὸς (čti paidagógos), které doslova znamená „ten který vodí děti“. Není to pedagog, jak mu rozumíme dnes. Býval to otrok pověřený dohlížením na děti v bohatých rodinách. Nejednalo se o žádné rozmazlování. Výchova spočívala v kárání, ukázňování a trestání, tedy vynucování poslušnosti. Zákon v Pavlově pojetí byl tedy takovým kárajícím a trestajícím „pedagogem“, kterého se dítě pravděpodobně bálo.

Jiné podobenství je, že zákon diagnostikuje smrtelnou nemoc, ale nemá žádné léky na uzdravení a záchranu nemocného. Diagnostikovat nemoc je důležité. Z tohoto pohledu je zákon důležitý a vlastně dobrý.

Zákon obviňuje, vynáší rozsudek o vině a trestá. Zákon neospravedlňuje, nemůže oživit, přivést k plnosti života, jak píše Pavel ve verši 21. Neumí a ani nemůže dát život. Zaslíbení dané Abrahamovi je však plné života, resp. důvěrného svazku s původcem a dárcem života (Gn 15,5-6).

V dějinách spásy nastal zlomový moment.

Podle Pavla až teprve když přišla víra, přinesla vědomí, že Bůh nehodlá lidi držet ve vězení viny. Nejedná s nimi jako by seděli v cele smrti očekávaje exekuci, trest smrti. Obrazně; Bůh v Kristu otevřel dveře všech cel, otevřel bránu věznice, a všichni dozorci museli zajatcům sundat pouta. V Kristu nejsou galatští ani my chovanci, kteří se bojí svého vychovatele, jenž v ruce drží rákosku. Víra v Ježíše Krista osvobozuje od strachu z rozhněvaného Boha, osvobozuje od strachu z trestu. Z chovanců se stali boží synové a dcery, boží děti. Místo strachu roste víra, důvěra k Bohu, který miluje. Víra má svoje kořeny v lásce.

Z této změny, která se odehrává kdesi uvnitř lidské bytosti, hluboko uvnitř jeho myšlení, vyvěrá nové chápání Boha i nové pochopení sebe sama ve vztahu k Němu. Bůh již není někdo, kdo toho hodně požaduje a nedostatky trestá, ale je to někdo, kdo miluje nesobeckou láskou, jako miluje matka své dítě. To nové myšlení můžeme pojmenovat jako narození z Ducha. Člověk je zaujat Kristem natolik, že už není nucen přemýšlet o sobě a myslet na svoje ospravedlnění. Není v tom už onen prvek sobecké sebezáchrany. Záchrana mu byla dána. Je na tom stejně Žid jako Řek, je na tom stejně svobodný i otrok, ospravedlnění jsou muži stejně jako ženy, dospělí stejně jako děti, vina je odejmuta zdravému i nemocnému, důstojnost je dána heterosexuálovi stejně jako homosexuálovi, bohatý přestává lpět na bohatství a chudý přestává trpět nouzí, zbožný končí se svatouškováním a bezbožný nalézá smysl života.

Všichni mají rovný a rovnocenný přístup k milujícímu Bohu. Není žádný rozdíl. Jedna ilustrace. Když ještě stál v Jeruzalémě chrám, měl několik zón. Do té vnější mohli vstupovat všichni a tam se modlit. Blíže pak mohli přistupovat židovské ženy, ještě blíže kulticky čistí muži, k centru se mohli přiblížit pouze vybraní zasvěcení muži, určení a speciálně vysvěcení ke službě u oltáře a do samotného centra mohl jednou za rok vstoupit pouze jediný muž, velekněz s krví obětního zvířete. Kristus tím, že přinesl svou vlastní krev na oltář, tuto odstupňovanou bohoslužbu završil. Ve víře může k Bohu přistupovat každý.

Aplikace. Věřit zprávě, že můj vlastní hřích, všechna provinění a přestupky jsou odpuštěny, všechny dluhy vůči Bohu jsou zaplaceny, důvěřovat tomu, že už se o záchranu nemusím nijak starat, není lehké. Někde vzadu v mysli stále sedí tichý policista, který usvědčuje z hříchu. Máme však stále trvající možnost tyto hříchy vyznávat a počítat s odpuštěním. Když však onen vnitřní policista začne vznášet požadavky morálky na druhé, je zaděláno na malér. Vnitřní policista v nás se stává vyšetřovatelem a soudcem těch, které má blízko. Místo aby bližní miloval praktickou a nesobeckou láskou, stává se jim dozorcem. A to dozorcem v bláhové mylné představě, že tak koná spravedlivě a že tím slouží Bohu i bližnímu. To je cesta pokrytectví. Tudy ne, přátelé.

Byli jsme pokřtěni v Kristu, byli jsme všichni stejně zmáčeni vodou křtu. Oblékli-li jsme Krista, jednejme jako On. V Kristu jde přece o lásku k bližnímu, zcela všední, praktickou lásku.

V Kristu jsme dostali svobodu. Má dvě strany. Jsme svobodni od strachu. Jsme svobodni k tomu, abychom kolem sebe šířili vůni Ježíšovi lásky, svobody a naděje, a důvěry k nebeskému Otci.

Advent víry se naplňuje. Vnímáš ho?

Amen.

SNC: Ga 3,26 Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši.

Požehnání

Vidoucí Bože, požehnej nám, aby tě naše oči poznaly.

Slyšící Bože, požehnej nám, aby naše uši slyšely tvůj hlas.

Provázející Bože, požehnej nám, abychom zůstali na tvých cestách.

Milující Bože, požehnej nám, aby mnozí lidé cítili tvoji lásku.

Blízký Bože, požehnej nám a daruj nám pokoj a radost.

Požehnej vám dobrý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý.

Amen.